V létě jsem zažila celkem nepříjemnou situaci. Sice se to stalo u koní, věřím ale, že si z toho lze odnést něco i do každodenního života.
Na ježdění k nám přišla asi 11ti letá holčička a jako doprovod celá rodina – maminka, tatínek a dvě mladší sestřičky. Zatímco jsem holčičce něco vysvětlovala, tatínek chodil okolo a držel nejmladší (cca 3 roky) v náruči. Najednou vidím, jak stojí těsně u poníka a nutí malou dcerku, aby si poníka pohladila. Silou ji držel ruku a přibližoval ke zvířeti. Holčička téměř s panickou hrůzou v očích se snažila vymanit, ale nešlo jí to.
Nevěřícně jsem na tatínka vyhrkla: „Pane, co to děláte?!“
„No chci, aby si ho pohladila.“
„Vždyť se bojí!“
„Ano, ona se bojí všech zvířat. Ale strachy je třeba překonávat!“
S tatínkem jsem pak na téma strachu prohodila pár slov, nejsem si ale jistá, zda mému sdělení byl otevřen. Zkusím to tedy tady, protože s různými strachy „bojují“ jak naše děti, tak i my sami.
Strach – základní emoce
Strach je základní lidská emoce, která nás má chránit před nebezpečím. Když se cítíme ohroženi, spustí se v našem těle poplachová reakce – zvýší se tepová frekvence, zrychlí se i dýchání, může dojít ke svalovému třesu… To vše má tělo připravit, aby mohlo před hrozbou utéct nebo s ní bojovat.
Vy, kdo čtete tento příspěvek, pravděpodobně nebojujete s tím, že by vás někdo nutil pohladit si koně. Ale třeba se bojíte říct svůj názor. Nebo změnit práci. Nebo se „jen“ bojíte o své děti. Či se bojíte, jestli jste dost dobrý rodič… Tyto strachy nemusí na první pohled nutně souviset s bojem o přežití, pokud se ale objeví, tak nám tím jasně říkají, že se něco děje. Že náš mozek vyhodnotil situaci jako ohrožující.
Zkuste se teď na svůj strach podívat jako na kámoše. Na někoho, kdo se vám snaží poradit, co máte či nemáte dělat pro to, abyste zůstali v bezpečí (bez úhony na živu). Oné holčičce radil, že se nemá ke zvířeti přibližovat, možná proto, že je velké, dělá rychlé pohyby a kdoví, možná zažila nějakou nepříjemnou situaci, kterou si třeba úplně nepamatuje, ale její tělo ano. A právě skrze tělo prožíváme emoce.
Takže svůj strach pro tuto chvíli jen sledujte. Nechtějte ho porazit. Nebojujte. Nenadávejte si (např. že jste slaboch). Jen ho sledujte. Co vám říká? Co dělá s vaším tělem? Jak moc naléhavý je? Mluví s vámi v klidu nebo na vás křičí „To nejde! To nemůžeš!“ ?
Když svůj strach uvidíte a vyslyšíte, můžete ho přijmout. Přijetím totiž vzniká v těle uvolnění, zatímco pokud se strachem bojujete, chcete ho porazit, tak je to jako byste mu naopak říkali: „Ano, jsi tu oprávněně, je skutečný důvod se bát“ a vzniká mnohem větší odpor.
V uvolnění je daleko snazší strachy POSTUPNĚ překonávat. A pokud mám dostatečnou MOTIVACI (nejlépe vnitřní – ne vnější, jako ta holčička, která možná zvažovala, zda se bojí víc poníka, nebo tatínka), mohu dělat malé kroky a svůj strach překonávat.
Dobrým pomocníkem, jak strachy lépe poznat, přijmout a nakonec i propustit může být např. EFT, techniky emoční svobody. Pokud EFT neznáte a chtěli byste se se svými strachy naučit pracovat, ráda se stanu Vaší průvodkyní.
Konzultaci Transformace strachu můžete objednat zde: