Tak jsem si naivně myslela, že jsem si slovo PORODNINY vymyslela. No ono ke mně tak nějak přišlo samo, ale před psaním tohoto článku mně napadlo podívat se, jestli třeba není dávno ve slovníku českých slov. Ve slovníku mi ho „pan Google“ nenašel, zato ho našel ve dvou příspěvcích na Instagramu a Facebooku. Takže mám radost, protože se ukázalo, že podobně smýšlejících nás je více 🙂
A cože to ty porodniny jsou? No pro mě i autorky výše zmíněných příspěvků to je den, kdy jsme porodily naše dítě/děti. A podle mě je jedno, zda to první nebo kterékoliv další, takže můžete porodniny slavit i vícekrát za rok (pro mně za mně, slavit je můžeme klidně každý den, ne že bychom měly 365 dětí, ale jako každodenní připomínku toho, že jsme mámy 😉 ). Ten den pro nás byl výjimečný, často nezapomenutelný. Stojí za to si ho připomínat, tak jako si připomínáme narozeniny. Stavím ho nad den Matek, protože je pro každou z nás jedinečný a i pokud jste rodila vícekrát, tak i každý jeden porod byl jiný.
A tak bych vás chtěla vyzvat, pojďte se teď na chvíli zastavit – vrátit se do vzpomínky vašeho porodu/porodů. Jak si na váš porod vzpomínáte vy? A zkuste si vybavit nejen to, jak probíhal, ale hlavně to, jak jste se cítila. Je tam vše, tak jak jste si přála? Zažíváte klid, lásku, vděčnost? Pocity štěstí, možná euforie, přirozené sebevědomí, hrdost? Nebo je tam spousta bolesti, bezmoc, pocit křivdy nebo dokonce viny? Nebo se to tak mísí, od každého trochu?
Bohužel i přestože již doba pokročila a porodnice nabízejí vše možné i nemožné pro to, aby porody probíhaly pokud možno co nejvíce přirozeně a podle přání rodiček, i tak se stále setkávám s tím, že spousta žen (včetně mně) zažila nějaký druh traumatu a to i když rodily v „přátelské“ porodnici nebo např. podle svého porodního plánu.
Každá z nás vnímá jako traumatizující zkušenost něco jiného. Pro jednu to může být porod císařským řezem, zatímco druhá maminka si „císaře“ vyloženě přála. Pro někoho to může být vmanipulování do polohy nebo do aplikace léků či postupů, které původně vůbec nechtěla, jiné mamince je to jedno, „hlavně ať už je to za mnou“. A teď se vůbec nechci dotknout lékařů a porodních asistentek, pevně věřím, že dělají to nejlepší dle jejich vědomí a svědomí. Přesto si myslím, že některé postupy či léky jsou u nás v době psaní toho článku zastaralé (např. porod vleže na zádech) nebo nadužívané (podle mého názoru např. nástřih nebo vyvolávání porodu, ale o tom za třeba někdy jindy). A pro velmi vnímavou ženu v takto citlivém období jako je porod může být zraňující i „pouze“ nevhodná poznámka.
Samozřejmě radost z miminka tyhle větší či menší rány rychle přebíjí, ale jizvy na těle a na duši zůstávají a často nám nevědomky mohou ovlivňovat životy ještě mnoho a mnoho let po té. A nemusí to být „jen“ potíže při intimním styku nebo strach z dalšího porodu (a potažmo i strach znovu otěhotnět). Po traumatizujícím zážitku se mohou objevit pocity méněcennosti, nízkého sebevědomí nebo dokonce selhání. A to nejen v partnerství či mateřství, ale mnohdy i přenesené do dalších oblastí našeho života.
„Dobře si pamatuji, jak mi po roce a půl po nástřihu doktorka řekla něco ve stylu „co šílím, vždyť je to jen malá jizvička“. Ano, ve srovnání s jizvou po císaři nebo po rozsáhlém natržení je ta moje opravdu maličká. Přesto se mi vždy, když se ozvala, ozvalo i takové rýpnutí jako že jsem to nezvládla – nezvládla jsem porodit vlastní dceru bez cizí pomoci. Vím, je to absurdní, ale ten pocit tam prostě byl. A byl tam, dokud jsem nepropustila všechny emoce s tím spojené a neodpustila sama sobě, doktorce, která mně nastřihla proti mému výslovnému přání, navícv nevhodnou dobu mimo kontrakci, sestře, která ji v tom podpořila i porodní asistentce, která mně předtím přesvědčila, abych si lehla na kozu na záda… „
Co se fyzických jizev týče, velice doporučuji jejich laskavé opečování a přijetí. Přijetí, že se staly součástí našeho života. Přijetí, že nám občas připomínají, za jakých okolností vznikly.
A co se jizev na duši týče, mohu Vás provést zpracováním dané vzpomínky a případným odpuštěním sobě i dalším přítomným (či nepřítomným) osobám. Jednou z mnoha technik, kterou k tomu lze použít je i EFT nebo kvantová terapie.
Porodniny tedy mohou být nejen oslavou a připomínkou toho, jak jsme úžasné, připomínkou, že jsme zvládly nejen porod, ale i celé těhotenství, i připomínkou toho daru, který nám ten den přišel skutečně do života. Porodniny ale mohou být i krásnou příležitostí k emocionální očistě a propuštění všech nepříjemných pocitů, které máme ještě v těle uložené.
